Klasifikace látek a materiálů podle požárního nebezpečí

Látky a materiály (kromě stavebních, textilních a kožených materiálů) jsou klasifikovány podle nebezpečí požáru:

1. Klasifikace látek a materiálů podle nebezpečí požáru je založena na jejich vlastnostech a schopnosti vytvářet nebezpečí požáru nebo výbuchu.
2. Podle hořlavosti se látky a materiály dělí do následujících skupin:
   • nehořlavý – látky a materiály, které nemohou hořet na vzduchu. Nehořlavé látky mohou být výbušné (například oxidační činidla nebo látky, které uvolňují hořlavé produkty při interakci s vodou, vzdušným kyslíkem nebo mezi sebou navzájem);
   • pomalu hořící – látky a materiály schopné hořet na vzduchu, jsou-li vystaveny zdroji vznícení, ale po jeho odstranění nemohou hořet samostatně;
   • hořlavý – látky a materiály schopné samovznícení, jakož i vznícení pod vlivem zdroje vznícení a samostatné hoření po jeho odstranění.
3. Zkušební metody hořlavosti látek a materiálů jsou stanoveny požárně bezpečnostními předpisy.
4. Z hořlavých kapalin jsou skupiny hořlavých a zvláště nebezpečných hořlavých kapalin, jejichž vznícení par nastává při nízkých teplotách stanovených požárně bezpečnostními předpisy.

Klasifikace stavebních, textilních a kožených materiálů podle nebezpečí požáru

V souladu s Čl. 13 federálního zákona ze dne 22.07.2008. července 123 č. 14-FZ (ve znění ze dne 2022. července XNUMX) „Technické předpisy o požadavcích na požární bezpečnost“ určují třídu požárního nebezpečí stavebních materiálů.

1. Klasifikace stavebních, textilních a kožených materiálů podle nebezpečí požáru je založena na jejich vlastnostech a schopnosti tvořit nebezpečí požáru.
2. Nebezpečí požáru hořlavých stavebních, textilních a kožených materiálů je charakterizováno následujícími vlastnostmi:
   • hořlavost;
   • hořlavost;
   • schopnost šířit plamen po povrchu;
   • schopnost generovat kouř;
   • toxicitu produktů spalování.
3. Na základě hořlavosti se stavební materiály dělí na nehořlavé (NG) a hořlavé (G1-G4).
4. Stavební materiály jsou klasifikovány jako nehořlavé s následujícími hodnotami parametrů hořlavosti, stanovenými experimentálně: zvýšení teploty – ne více než 50 stupňů Celsia, ztráta hmotnosti vzorku – ne více než 50 procent, doba stabilního hoření plamene – ne více než 10 sekund.
5. Hořlavé stavební materiály se dělí do následujících skupin:
   • málo hořlavý (G1)mající teplotu spalin nejvýše 135 stupňů Celsia, stupeň poškození po délce zkušebního vzorku není větší než 65 procent, stupeň poškození podél hmotnosti zkušebního vzorku není větší než 20 procent, trvání nezávislého spalování je 0 sekund;
   • středně hořlavý (G2)s teplotou spalin nejvýše 235 stupňů Celsia, stupeň poškození po délce zkušebního vzorku není větší než 85 procent, stupeň poškození podél hmotnosti zkušebního vzorku není větší než 50 procent, trvání nezávislého spalování není delší než 30 sekund;
   • normálně hořlavý (NG)mající teplotu spalin nejvýše 450 stupňů Celsia, stupeň poškození po délce zkušebního vzorku více než 85 procent, stupeň poškození podél hmotnosti zkušebního vzorku nejvýše 50 procent a trvání nezávislého spalování ne více než 300 sekund;
   • vysoce hořlavý (G4)mající teplotu spalin vyšší než 450 stupňů Celsia, stupeň poškození po délce zkušebního vzorku více než 85 procent, stupeň poškození podél hmotnosti zkušebního vzorku více než 50 procent a dobu trvání nezávislého spalování více než 300 sekund.
6. U hořlavých stavebních materiálů patřících do skupin G1 a G2 není při zkoušení povolena tvorba kapek taveniny. U hořlavých stavebních materiálů patřících do skupiny G3 není při zkoušení povolena tvorba hořlavých kapek taveniny. U nehořlavých stavebních materiálů nejsou další ukazatele požárního nebezpečí stanoveny ani normovány.
7. Podle hořlavosti se hořlavé stavební materiály (včetně podlahových koberců) v závislosti na hodnotě kritické povrchové hustoty tepelného toku dělí do následujících skupin:
   • zpomalovač hoření (B1)s kritickou hustotou povrchového tepelného toku větší než 35 kilowattů na metr čtvereční;
   • středně hořlavý (B2)mající kritickou hustotu povrchového tepelného toku alespoň 20, ale ne více než 35 kilowattů na metr čtvereční;
   • vysoce hořlavý (B3)s kritickou hustotou povrchového tepelného toku menší než 20 kilowattů na metr čtvereční.
8. Podle rychlosti šíření plamene po povrchu se hořlavé stavební materiály (včetně podlahových koberců) v závislosti na hodnotě kritické povrchové hustoty tepelného toku dělí do následujících skupin:
   • neproliferativní (RP1)s kritickou hustotou povrchového tepelného toku větší než 11 kilowattů na metr čtvereční;
   • nízké šíření (RP2)mající kritickou hustotu povrchového tepelného toku alespoň 8, ale ne více než 11 kilowattů na metr čtvereční;
   • střední rozmetadla (RPZ)mající kritickou hustotu povrchového tepelného toku alespoň 5, ale ne více než 8 kilowattů na metr čtvereční;
   • vysoce se množící (RP4)s kritickou hustotou povrchového tepelného toku menší než 5 kilowattů na metr čtvereční.
9. Na základě jejich schopnosti tvořit kouř se hořlavé konstrukce, textilní a kožené materiály v závislosti na hodnotě koeficientu tvorby kouře dělí do následujících skupin:
   • s nízkou schopností generovat kouř (D1)s koeficientem tvorby kouře menším než 50 metrů čtverečních na kilogram;
   • se střední schopností tvořit kouř (D2)mající koeficient tvorby kouře alespoň 50, avšak ne více než 500 metrů čtverečních na kilogram;
   • s vysokou schopností generovat kouř (D3)s koeficientem tvorby kouře větším než 500 metrů čtverečních na kilogram.
10. Na základě toxicity zplodin hoření se hořlavé stavební, textilní a kožené materiály dělí do následujících skupin:
    • nízké riziko (T1);
    • středně nebezpečné (T2);
    • vysoce nebezpečné (T3);
    • extrémně nebezpečné (T4).
11. Třídy požárního nebezpečí v závislosti na skupinách požárního nebezpečí stavebních materiálů jsou uvedeny v tabulce 3 v příloze tohoto federálního zákona (část již neplatná od 25. července 2022 – federální zákon ze dne 14. července 2022 č. 276-FZ. – Viz předchozí vydání.).
12. U podlahových koberců není skupina hořlavosti stanovena.
13. Textilní a kožené materiály se na základě hořlavosti dělí na hořlavé a málo hořlavé. Tkanina (netkaná textilie) je klasifikována jako hořlavý materiál, pokud jsou během testování splněny následující podmínky:
    • doba hoření plamene kteréhokoli ze zkoušených vzorků při zapálení od povrchu je delší než 5 sekund;
    • kterýkoli z testovaných vzorků při vznícení od povrchu vyhoří k jednomu z jeho okrajů;
    • vata se rozsvítí pod kterýmkoli z testovaných vzorků;
    • povrchový záblesk kteréhokoli ze vzorků přesahuje více než 100 milimetrů od bodu vznícení od povrchu nebo okraje;
    • Průměrná délka zuhelnatělé oblasti kteréhokoli z testovaných vzorků při vystavení plameni z povrchu nebo okraje je více než 150 milimetrů.
14. Pro klasifikaci textilních a kožených materiálů by se měla používat hodnota indexu šíření plamene (I) – podmíněný bezrozměrný ukazatel, který charakterizuje schopnost materiálů nebo látek vznítit se, šířit plamen po povrchu a vytvářet teplo. Na základě šíření plamene se materiály dělí do následujících skupin:
    • nešíří plamen po povrchu – má index šíření plamene 0;
    • pomalu se šířící plamen po povrchu – s indexem šíření plamene nejvýše 20;
    • rychle se šířící plamen po povrchu – s indexem šíření plamene vyšším než 20.
15. Zkušební metody pro stanovení klasifikačních ukazatelů požárního nebezpečí pro stavební, textilní a kožené materiály stanoví požárně bezpečnostní předpisy.

1. Znaménko „+“ znamená, že indikátor musí být aplikován.
2. Znak „-“ znamená, že indikátor nelze použít.
3. Při použití hydroizolačních materiálů pro povrchovou vrstvu střechy by měly být jejich ukazatele požárního nebezpečí stanoveny podle polohy „Střešní materiály“.