No ve vápenci. Voda – ANO!

Seznam témat seznam zpráv Nové téma

No ve vápenci

Dobrý den, vážení uživatelé fóra.
Přečetl jsem něco málo z tohoto úžasného fóra a rozhodl jsem se podělit se o svou malou zkušenost a položit několik otázek. Myslím, že sekce fóra je pro toto téma vhodná.
Ani nevím, kde začít, aby vše bylo logicky strukturované a nic nevynechalo. Začnu umístěním. Moje první studna se nachází v Lipecké oblasti na pravém břehu Donu (břeh je strmý), asi dva kilometry od Donu, na břehu rokle, ve které teče říčka (Olkhovka). V této oblasti je mnoho pramenů, jak přímo na březích Donu, tak v této rokli, všechny protékají vápencem. V bezprostřední blízkosti (200 metrů) se nachází silný pramen (50 kubíků za hodinu).
Otec si prakem z hliníkového drátu (místo liány) našel místo na zahradě, ukázal prstem a řekl, že tu teče pramen. Potom nainstalovali do domu vodovod (bez vody), z domu do toho místa. V Lipecku jsme se domluvili s geology na vrtání, dali všechny potřebné úplatky, byl podzim, počasí se zlomilo, všechno spláchlo a ten rok se nevrtalo.
Od té doby uplynulo téměř dvacet let. Pořád jsem otci říkal, aby vrtal ručně, kopal. Vůbec nesouhlasil. Párkrát jsme zavolali vrtače (soukromé osoby), ale řekli nám, že v té oblasti je kamenná deska a že tam vrtat nebudeme. Nejsem odborník na geologii, nedovedu si představit, co je kamenná deska. A tak jsem se na jaře loňského roku rozhodl vykopat studnu. Hledal jsem na internetu a nic zajímavého jsem o tom nenašel. Studny se skružemi a v měkké půdě hloubí v podstatě každý. Taky jsem našel pár článků, kde se psalo, že prak z lián je sherlotanismus. A věděl jsem, že budu mít vápenec, ale nevěděl jsem kolik. Ve vesnici nebyly žádné studny, takže jsem byl ostražitý. A vůbec, v nejbližších obydlených oblastech na pravém břehu Donu nebyly studny.
A tak, když jsem dorazil do vesnice na květnové prázdniny, začal jsem. Vykopal jsem čtyři sloupky, přibil dvě prkna, svařil naviják z trubek a vyrobil ráčnu na naviják, vyrobil bajonetovou lopatku s krátkou násadou a trochu zúžil bruskou. Třetí den večer jsem začal kopat. Rozhodl jsem se vykopat kulatou studnu o průměru asi metr a kolem ní pak položit cihly Zdá se mi, že kulaté zdivo v tomto případě bude pevnější než čtvercové. První den jsem moc nepochodil (asi tři bodáky), bylo tam hodně kořenů z malin, švestek a dubů, které tam stihly vyrůst už přes dvacet let. Asi po 70 centimetrech se objevila červená, mazlavá, lepkavá hlína, na svazích roklí toho bylo hodně; Dále byla hlína sušší a tvrdší. V hlíně byla asi centimetr silná vápencová skála, která klesala metr. Asi ve dvou a půl metrech byla hodně tvrdá hlína, nebylo jí víc než metr, pak byla hlína s pískem, měkká, kopal jsem rychle. V průměru jsem denně ušel asi jeden a půl metru. Kopal jsem většinou s tátou, občas pomohli sousedi. Spustili mě do studny pomocí navijáku a stejnou cestou mě vyvezli. Zemina se vynášela do kbelíků. Zajímavé je, že stopy činnosti gopherů byly vidět až do čtyř metrů hloubky a kořeny mladého dubu jsem viděl v hloubce 5.5 metru. V hloubce asi 5.5 metru se objevil vápenec, kousky měly velikost krabičky od sirek a byly připájeny něčím jako hlínou (možná to není vápenec?). Zpočátku to nebylo těžké a dalo se snadno utrhnout lehkým páčidlem. Vápenec pak po metru ztvrdnul a musel se lámat vhozením těžkého páčidla do studny. Asi osm a půl metru odtud byly vrstvy tvrdé skály. Mezi prvními vrstvami byla velmi mokrá červená hlína a místy se na skalách leskla voda. Zdálo se, že voda je již blízko. Mezi kameny byly hluboké trhliny a vedly asi metr. Tyto kameny musely být rozbity pádem válcového bloku o hmotnosti 40 kilogramů, možná i více. Byla tam jedna vrstva, která byla tak silná, že by se od ní blank odrážel se zvonivým zvukem. Kámen nevypadal jako vápenec, byl sirnatý, tvrdý a měl jemnozrnnou třísku (Ví někdo, co je to za skálu?). Kameny, které vyndal, vážily až sto kilogramů a možná i víc. Takových jasně ohraničených vrstev bylo něco přes metr, pak kámen trochu změknul, ale to nijak neusnadňovalo práci s ním. Pracovní prostor byl zúžený, protože jsem nemohl trefit polotovar přesně podél okrajů jámy a tyto kameny se prakticky nedaly vzít páčidlem. Denně jsem nachodil 20-30 centimetrů. Na jedenáctém metru začala mizet naděje na dosažení vody. Hadicí s vodou jsem změřil výšku od své studny k nejbližšímu malému pramenu, vyšlo mi to 14 a stále nebylo cítit vodu. Sám jsem se rozhodl, že nebudu kopat víc než 15 metrů. Pak jsem se ale prostřednictvím svých příbuzných dostal k elektrické sbíječce HITACHI s energií úderu 57 joulů. V porubu se ozvalo zvonění a prach, byl jsem jako mlynář (bílým prachem pokrytý). S kladivem bylo mnohem snazší pracovat, i když některé kameny bylo velmi těžké kladivem rozbít. Rozšířil jsem studnu, abych mohl volně pracovat a šel dolů. Prošel jsem asi čtyřicet centimetrů tvrdé skály a asi v jedenácti metrech jsem začal vidět tvrdou bílou (nebo šedou, na tom nezáleží) hlínu a bylo snazší kopat. Celou tu dobu mě pronásledovaly vlhké pukliny ve skalách. Po hlíně přišla hlína s kamenem, pak zase hlína. Už asi ve dvanácti metrech hlína na jednom místě zvlhla. Často se mi zdálo, že je teď vlhčí než dřív. Voda se objevila nečekaně. Kamenem jsem utrhl kus hlíny a voda se tam třpytila, ještě párkrát jsem sebral a byl jsem si jistý, že jsem došel k vodě. Vykopal jsem pruh asi 70 centimetrů dlouhý, 40 centimetrů široký a 30 centimetrů hluboký.
Bylo tam hodně radosti. Hlavní bylo dokázat, že tam bude voda různým soudruhům, kteří radili dát na toto místo záchod. K vodě jsem dorazil 3. ledna, už v jedenáctém roce. Práce trvaly asi měsíc.
Omlouvám se, že jsem možná napsal tolik nesmyslů, ale opravdu jsem se chtěl vyjádřit. 🙂
Otázky pro vážené členy fóra přijdou o něco později (ruka bojovníka je unavená z bodání :-)).

před 14 (nebo více) lety
Zprávy: 7