Ervená karkulka (Perrault) – Wikisource

Dcera si oblékla svou oblíbenou červenou sametovou pelerínu s kapucí, kterou jí k Vánocům ušila babička. Kvůli plášti dostala dívka přezdívku Červená Karkulka, protože ven chodila jen v tomto plášti.

Cesta k babičce vedla lesem, a tak maminka dceři poradila: „Zkus se dostat domů před setměním. A pamatujte, že se nesmíte bavit s cizími lidmi!

Červená karkulka, která vzala košík s pamlsky pro babičku, běžela a skákala po cestě do lesa. Někde na půli cesty k babičce za sebou Karkulka najednou zaslechla něčí drsný hlas: “Kam tak spěcháš, Karkulko?”

“Utíkám za babičkou,” odpověděla dívka a nevěnovala pozornost obrovským ostrým tesákům a žlutým hladovým očím cizince. Babička onemocněla a maminka jí uvařila koláč, ovoce a sušenky.”

Wolf, to byl on! Strčil nos do košíku: „Mmm. Ano, nevoní to špatně. Mimochodem, nechtěl bys dát babičce kytici divokých květin?” Vlk zamával tlapou směrem k mýtině, kde rostly krásné petrklíče: “Kdybych byl nemocný, velmi rád bych dostal květiny.”

“Jaký úžasný nápad!” zvolala Červená Karkulka. A přestože si dívka vzpomněla na slova své matky, která požádala svou dceru, aby nemluvila s cizími lidmi, okamžitě se uklidnila: “Pravděpodobně je možné mluvit s tak laskavým cizincem!”

Červená Karkulka dala košík pod stromeček a šla sbírat květiny. Když se dívka vrátila do košíku s kyticí, cizinec už nebyl na cestě, mazaný vlk běžel střemhlav k babičce.

Zaklepal na dveře jejího domu a zeptal se tenkým hláskem: „Babi, to jsem já, tvá vnučka, Červená Karkulka. Jak vstoupím? „Zatáhni závoru, vnučko, a pojď dovnitř. Jsem příliš slabý na to, abych vstal.” Vlk vstoupil do domu. Babička v čepici a zahalená v šátku ležela na posteli.

Vlk se na starou ženu vrhl a spolkl ji. Vlk si olízl rty, zatáhl závěsy na oknech a vlezl do skříně. Vlk tam našel noční košili, čepici a šátek, všechno si oblékl a lehl si do babiččiny postele.

Zanedlouho zaklepala Červená karkulka na dveře domu. „Vytáhněte závoru, má drahá, a otevřete dveře sám. “Cítím se tak špatně, že nemůžu vstát z postele,” řekl vlk babiččiným hlasem.

Vstoupila Karkulka: „Milá babičko, máma ti dala nějaké pamlsky a já jsem natrhal květiny. Doufám, že se dnes cítíte mnohem lépe.” „Jak jsem rád, že tě vidím, mé drahé dítě! Vstupte, vstupte! A pevně za sebou zavřete dveře.”

Červená Karkulka šla k babiččině posteli a položila košík vedle ní.

Dívka si všimla, že zpod růžové čepice její babičky trčí obrovské šedé uši: „Babi, babičko! “Jaké máš velké uši!” “A to proto, abych tě lépe slyšel, vnučko,” odpověděl vlk. “Pojď si sednout vedle mě a podej mi ruku.”

Babiččina dlaň se Karkulce zdála hrubá a chlupatá, ale dívka ji přesto něžně pohladila: “Babi, jaké máš obrovské oči!” Zpod babiččiny čepice na ni zablikal pár věčně hladových žlutých očí:

“A to je proto, abych tě lépe viděl, drahoušku!” A pak, při pomyšlení, jak sežere Karkulku, se vlk usmál a odhalil tesáky. „Ach-och-och, babičko! Proč potřebuješ tak velké a ostré zuby?

“A tohle, vnučko, je pro.” sněz tě! — zavrčel vlk. Odhodil přikrývku, vrhl se na Červenou karkulku a spolkl ji. Kolem domu prošel dřevorubec. Věděl, že jeho babička je nemocná, a rozhodl se ji navštívit. Ale co je to za zvláštní zvuk vycházející z domu?

Dřevorubec se podíval oknem a uviděl chrápat obrovského vlka, ležícího na babiččině posteli. Dřevorubec okamžitě uhodl, co se stalo. Vklouzl do domu a ostrým nožem rozřízl spícímu vlkovi břicho.

co myslíš, že se stalo? Přesně tak, odtamtud vylezla babička s vnučkou Karkulkou! Dřevorubec si přiložil prst na rty a zašeptal: “Ticho!” “Přineste nějaké velké kameny ze dvora.”

Dřevorubec naplnil vlkovi břicho těžkými kameny a babička ho zalátala. Pak se schovali ve vedlejší místnosti a čekali, až se vlk probudí. Po nějaké době vlk vyskočil z postele: “Uf, jakou jsem měl noční můru!” “Neměl jsi tolik jíst.” Strašně ho trápila žízeň,

tak se vlk vrhl k řece. Stál na břehu, sklonil se, aby se napil vody, ale kvůli kamenům v břiše ztratil rovnováhu a spadl do bazénu. Od té doby už vlka nikdo nikdy neviděl.

Babička konečně dostala své pamlsky. Stará žena vyzkoušela od všeho trochu a cítila se mnohem lépe. A Červená karkulka se rozloučila s babičkou a dřevorubcem a odešla domů k matce. Od té doby už dívka s cizími lidmi nikdy nemluvila.

Pokud je dílo překladem nebo jiným odvozeným dílem nebo vytvořeným ve spolupráci, pak výhradní autorská práva zanikla všem autorům originálu a překladu.

Charles Perrault

Červená karkulka

Jila-byla malenkaya devochka. Byla maminka skromná a milá, poslušná a pracovitá. Mat ne mogla naradovatsya, chto u neyo rastyot takaya pomoshchnitsa: dochka pomogala o po hozyaystvu, a kogda vsya rabota byla sdelana, chitala materi chto-nibud vslux.

Vsem nravilas eta milaya devochka, no bolshe vseh eyo lyubila babushka. Matka dala své vnučce jako dárek červený sametový klobouk.

Novaya shapochka byla devochke achen k litsu, i za to, chto s togo dnya nikakuyu druguyu mother nosit ne hotela, lyudi prozvali eyo Krasnoy Shapochkoy.

Odnajdy mat reshila ispech pie.

Zamesila matka testo, Krasnaya Hatochka narvala jablko a sadu. Pie vyshel na slavu! Postmotrela na nego mat da i govorit:

– Karkulko, jdi za babičkou. Do košíku ti dám kousek koláče a láhev mléka a ty jí to odneseš.

Obradovalas Krasnaya Spochka, vezmi to, seberte to a pošlete to babičce, která bude svítit na druhé straně.

Mat vyshla na kryltso providot devochku i stala eyo naputstvovat:

“Dcero, nemluv s cizími lidmi, neodbočuj ze silnice.”

“Neboj se,” odpověděla Karkulka, rozloučila se s matkou a šla lesem k domu, kde bydlela její babička.

Shla Krasnaya Pochka po doroge, shla, da vdrug ostanovilas a podumala: “Kakie krasivye tsvety zdes rastut, a ya i ne smotryu vokrug, jak zvonko ptitsy poyut, a ya slovno i ne slyshu! Kak je horosho zdes, v lese!’

Opravdu, skvoz derevya probivalis solnechnye luchi, na polyankakh blaghoukhali prekrasnye tsvety, nad kotorymi khali babochki.

I Červená Karkulka:

“Prinesu-ka ya babushke vmeste s pirogom eshchyo i buket tsvetov.” Hej naverno, buď hodný. Eshchyo ved rano, ya k ney vsegda uspeyu».

I matka svernula s dorogi pryamo v lesnuyu chashchu i stala sabirat tsvety. Sorvyot tsvetok a podumaet:

“A pak to roste ještě krásnější,” a k tomu dojde; a tak šla stále hlouběji do lesa.

Idiot devochka po lesu, sobiraet tsvety, poyot pesenku, vdrug navstrechu o zlyushchiy volk.

Červená karkulka vovse ego a ne spugalas.

– Ahoj, Červená Karkulko! – řekl vlk. -Kam jdeš tak brzy?

– Co máš v košíku?

— Láhev mléka a koláč, upekly jsme ho s maminkou, aby potěšily babičku. Je nemocná a slabá, ať se uzdraví.

— Karkulko, kde bydlí tvoje babička?

— O kousek dál v lese, pod třemi velkými duby, je její dům.

“Krásnou cestu ti, Karkulko,” zamumlal vlk a pomyslel si: “Pěkná holka, to by mi bylo chutné sousto; možná chutnější než stará žena; ale abyste zachytili obojí, musíte tu práci dělat mazaněji.“

I on chto est duhu pomchalsya samoy korotkoy dorogoy k babushkinomu domu.

Idiot Krasnaya Shapochka po lesu, nikuda ne toropitsya, a seryy volk uje stuchitsya k babushke v dver.

“To jsem já, Červená Karkulko, kdo ti přinesl koláč a láhev mléka, otevři mi,” odpověděl vlk tenkým hlasem.

“Stiskni západku,” vykřikla babička, “jsem velmi slabá, nemůžu vstát.”

Najal volk na shchekoldu, dver otevřel, i, ni slova ne govorya, na podoshyol pryamo k babushkinoy posteli i proglotil starushku.

Zatem volk nadel eyo plate, chepets, ulyogsya v posteli i zadyornul polog.

A Krasnaya Shapochka vsyo tsvety sobirala, i, kogda mother uje ix nabrala tak mnoho, chto bolshe nesti ne mogla, vspomnila mother o babushke i otpravilas k ney.

Podoshla Krasnaya Shapochka k domiku babushki, a dver otkryta. Udivilas matka, zashla vnutr i kriknula:

– Dobré ráno! – Ale nepřišla žádná odpověď.

Pak přistoupila k posteli, odhrnula závěsy a uviděla ležet babičku s čepicí staženou přes obličej a vypadala divně.

– Ach, babičko, proč máš tak velké uši? – zeptala se Červená Karkulka.

– Abych tě lépe slyšel!

– Ach, babičko, jak velké oči máš!

– To je proto, abychom tě lépe viděli!

– Ach, babičko, proč máš tak velké ruce?

– Aby bylo snazší tě obejmout.

– Ach, babičko, jak velká ústa máš!

– To vám usnadní spolknutí!

Vlk to řekl, vyskočil z postele – a spolkl ubohou Karkulku.

Naelsya volk i ulyogsya opyat v posteli, zasnul i stal gromko-pregromko hrapet.

Shyol mimo Ochotnik.

Uslyshal on donosivshiesya iz domika kakie-to strannye zvuki i nastorojilsya: ne mojet byt, chtoby starushka tak gromko hrapela!

Připlížil se k oknu, podíval se dovnitř – a v posteli ležel vlk.

– Tady jsi, šedý loupežníku! – řekl. – Dlouho jsem tě hledal.

Hotel Okhotnik snachala zastrelit volka, da peredumal. Vdrug tot s’el babushku, a eyo mojno eshchyo spasti.

Lovec pak vzal nůžky a rozpáral spícímu vlkovi břicho. Červená karkulka a babička se odtamtud dostaly – živé a nezraněné.

I byli vse troe ochen i ochen dovolny. Okhotnik snyal s volka shkuru a otnyos eyo domoy. Bábuška snědla koláč, vypila mléko, co přinesla, ó Červená Karkulko, a pak se připravila.

Krasnaya Shapochka je ponyala, chto vsegda nutně slushatsya starshix i v lesu nikogda ne svorachivat s dorogi.

• Překlady z francouzštiny
• Příběhy
• Dětská literatura
• Příběhy Charlese Perraulta
• Charles Perrault
• Literatura z roku 1697

• PD-starý-70
• 25%
• Stránky bez skenování
• Import/lib.ru/Překladač je uveden v parametru OTHER
• Import/lib.ru/Tag br v parametru OTHER
• Zadán import/lib.ru/Translator a žádná kategorie překladu
• Import/lib.ru